Závěť

Autor
/

Sdílejte

Závěť je nejčastějším způsobem pořízení pro případ smrti. Zákon definuje závěť jako odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. V definici je zdůrazněno, že projev vůle musí být učiněn osobně, a není tedy možné, aby zůstavitel učinil závěť například tak, že by pouze souhlasil s návrhem, který mu předložil někdo jiný. Zákon dále přímo stanoví, že právo povolat dědice je osobním právem zůstavitele a zůstavitel nemůže povolání dědice svěřit jinému, ani pořídit společně s jinou osobou. Ze závěti by mělo být zřejmé, který den, měsíc a rok byla pořízena. Pokud tomu tak není a zůstavitel pořídil více závětí, které si odporují, je taková závěť neplatná, neboť není možné zjistit, zda byla učiněna před existující závětí nebo až po ní.

Zákon stanovuje pro závěť určitá speciální výkladová pravidla. Základem je, že závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Závěť tedy nelze vykládat pouze podle toho, jak se jeví dědicům. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl. Zůstavitel sám může svoji vůli upřesnit tím, že v závěti poukáže na obsah jiné listiny. Pokud taková listina splňuje náležitosti vyžadované pro závěť, má stejné právní účinky jako závěť a pokud tyto náležitosti nesplňuje, lze jí použít pouze k vysvětlení zůstavitelovy vůle.

chci RADU